Bájná vyprávění starců

V čase vánočního rozjímání mě popadla myšlenka na dobu, kdy v našich zeměpisných šířkách a délkách období zimního slunovratu bylo ve znamení pohanských zvyků. Písemných dokladů o životě je poskrovnu, cizí latinské a řecké spisky popisují útržky ze stěhování národů. Keltové, Germáni, Slované. Sámův kmenový svaz, Lučané, Doudlebové, Češi a další kmeny, Velká Morava.

Rozhraní dvou kultur, dvou mocenských zájmů. Pomineme-li vojenské útoky, území se kulturně ovládála pomocí křesťanství. Na Velkou Moravu přichází dva Řekové z byzantské Soluně, kteří znají slovanský jazyk. Vytvořili písmo hlaholici, kterou jejich žáci na území dnešního Bulharska přeměnili na jednodušší cyrilici. Latina a staroslověnština jsou v té době jazykem církevních elit žijícím za zdmi klášterů.

Jak zněla živá slovanská nářečí, kterými si tehdy lidé sdělovali svoje zážitky, pocity, pověsti? Rozuměl by dnešní člověk alespoň jednotlivým slovům v době, kdy mladým lidem je slovenština nebo polština tak cizí (víc než angličtina)? Zajímavý pokus jsem nalezl na webu Vulpes Caerulea - Zápisky temporálního cestovatele. V tomto sci-fi blogu, který je - doufám - stále nedopsán, to autor vyřešil latinou.

Věřím, že bychom některým slovům rozuměli. Některé hlásky dnes už stěží umíme vyslovit. Třeba samohlásky tvrdý a měkký jer (hláska podobná členu "a" v angličtině přetrvala v bulharštině) nebo nosovky (jako ve francoužštině zůstaly v polštině). Byl by to rozhovor jako s malým dítětem, které se učí mluvit. Máme u nás doma právě človíčka, jenž chytá první slova. Už několik měsíců patří k jeho oblíbeným slovo agí. Stokrát jsem mu říkal, že to je přeci auto. On má dál svoje agI. Ono ho to jednou přejde. 
¶ 01:27